logo Facebook
i slova jsou činy

Škoda, že se nikdo neobtěžuje pořádně ten neomarxismus definovat, zůstává tak jen nálepkou

13. října 2018 13:00 / autor: Jaroslav Veis

Rovnou říkám, že nejsem takový expert jako například Milan Šmíd, byť jsem se stavem médií veřejné služby docela zabýval. Jsem především jejich věrný pozorovatel, který přes to, že ne vše z jejich tvorby zejména zábavné či popkulturní považuje za přínosné, ví, že jsou v našem politickém prostoru nezastupitelná. Tím prostorem mám na mysli především prostor politický, tedy liberální demokracii, jež dominuje politice evropského západu už skoro třičtvrtě století. O té je třeba mluvit především. S liberální demokracií média veřejné služby stojí a padají. Jsou jejím produktem.

Můžete namítnout, že v prostoru, kde se liberální demokracie v moderní podobě zrodila, tedy Spojené státech, nejsou média veřejné služby zakotvena v legislativě tak jako v Evropě. Tamní přístup ke svobodě projevu a veřejné komunikaci se však liší i v mnohém jiném. Například v tom, že je právo na svobodu projevu je právem přirozeným, které podle prvního dodatku ústavy nesmí naprosto nikdo omezit, zatímco u nás v Evropě je občanům ústavou pouze zaručováno, čili jim za jistých okolností, například když demokracie přestane být liberální, také může být omezováno, případně i odebíráno.

V této souvislosti je docela zvláštní, že se u nás po skoro třiceti letech integrace do západního systému liberální demokracie ozývají například z Institutu bývalého prezidenta Klause hlasy, vyzývající k obraně právě před liberální demokracií jakožto údajně neomarxistickému výmyslu západních osmašedesátníků, které si prosím neopleťme s těm i československými. Škoda, že se nikdo neobtěžuje pořádně ten neomarxismus definovat, takže zůstává pořád jen nálepkou.

Mluvil jsem o liberální demokracii tak dlouho právě proto, že její ohrožení je tím skutečným ohrožením médií veřejné služby. Tam, kde je omezena, nebo kde se dokonce volení autokraté otevřeně hlásí k demokracii neliberální, jako například Viktor Orbán v Maďarsku a nebo Jaroslav Kaczynski v Polsku, se média veřejné služby proměnila v média služby politické. Což zaplať pánbůh není náš příklad, tedy zatím – i když český premiér si kolegu Orbána evidentně oblibuje a tato sněmovna maďarskou politiku v mnohém proti Evropské unii obhajuje.

Doufám, že nikoli Orbánovu mediální politiku. Média veřejné služby jsou v Česku zatím jen soustavně okřikována a verbálně napadána nikoli politickým mainstreamem, nýbrž populistickým extrémem, k němž se bohužel čím dál častěji kloní i český prezident, pro kterého se útoky na žurnalisty obecně a média veřejné služby zvlášť stala denní rutinou. Méně rád má snad už jen expremiéra Bohuslava Sobotku a Miroslava Pocheho. Svým výběrem mediálních výstupů dává najevo, že za ideální vysílací média považuje druholigové komerční televize, bulvární printová média, servery typu Parlamentní listy, zkrátka média služby spíše politické. Příležitostně však na média veřejné služby útočí i premiér Babiš, a to zejména v případech, kdy se stane terčem jejich investigace, názory na rozdíl od prezidenta  ho nechávají chladným.

Kritikům vadí jak to, co se média veřejné služby vysílají, tak to, co jim ve vysílání chybí. Extrémním případem toho prvního se stala debata zahájená v Radě Českého rozhlasu nad několikasekundovou citací z oceňovaného románu britského spisovatele Hollinghursta Linie krásy popisujícího erekci v dopoledne vysílaném a navíc už reprízovaném pořadu stanice Vltava. Rozhlasový radní Kňourek v Parlamentních listech dokonce pravil, že „nad stanicí Vltava po pornografickém extempore vyšlo duhové neomarxistické slunce“. Vše, co následovalo, už není jen nějaké pohoršení připomínající Eulálii Čubíkovou ze Zvonokos, ale pokus o útok na stanici jako takovou, její redakci a tím pádem i program zcela v duchu neliberální demokracie.

Kritici, zejména z populistického a extremistického ražení, avšak nejen oni, zase periodicky média veřejné služby obviňují, že neposkytují dostatečný prostor jejich názorům. Naposledy to předvedli reprezentanti Strany přímé demokracie po neúspěchu v komunálních a senátních volbách. Způsobila jej samozřejmě zejména veřejnoprávní média, avšak odnesl to i Blesk, prostě každý, kdo není ochoten poskytovat prostor ke stranické propagandě, co hrdlo propagandistovo ráčí.

Připomeňme si při té příležitosti to, čemu se říká gatekeeping. Gatekkeping je sice často kritizován, avšak bez jeho fungování se média obecně promění v pouhé posunovače přívalu informací. V době prudkého rozmachu fake news a alternativních faktů je role gatekeepingu zvlášť důležitá, byť bylo nedávno i u nás možné zaslechnout libertariánský názor, že občan má právo jak na pravdu, tak na lež. Jak by to mohlo dopadnout, kdyby nefungoval, předvedla před pár dny opět ukázkově Strana přímé demokracie, když její předseda obvinil migranty z šíření západonilské horečky a opičího moru. To první lékaři považují za nemožné, to druhé si předseda Okamura jednoduše vymyslel, žádný opičí mor medicína nezná.  Každopádně principiálně na gatekeepingu nikoli informativním, ale legislativním stojí i fungování zastupitelské demokracie, a tak není divu, že ten informační je terčem především protagonistů demokracie přímé.

Ne že by si média veřejné služby kritiku nezasloužila. Například prolínání soukromého vyjadřování redaktoru na sociálních sítích a jejich vyjadřování v rámci profese si o řešení dříve nebo později řekne. Platí to však nejen o médiích, ale také politicích a vůbec všech účastnících debaty ve veřejném prostoru.

Rozhodně však o pozitivní ve výkonu médií veřejné služby významně přesahuje jejich negativa nebo někdy i úlety. Podkopat důvěru veřejnosti se jejich odpůrcům nikdy nepodařilo. Podle v létě zveřejněného průzkumu mediálního institutu Reuters se obecně největší důvěře v českém mediálním prostoru těší právě obě hlavní média veřejné služby, Česká televize na prvním místě, Český rozhlas na druhém. V případě konzumentů konkrétních médií, se o něco vyšší důvěře těší naopak Český rozhlas. Kobercový nálet, jemuž čelila Česká televize v roce 2001 a který vyvrcholil známou krizí a paralelním vysíláním zpravodajství se tak zdaleka nekoná. To však neznamená, že není vyloučen. Zaznamenal jsem například pokus prosadit Petra Štěpánka do Rady pro rozhlasové a televizní vysílání byl motivován právě záměrem zaútočit na média veřejné služby.

Když už jsme u těch mediálních rad: jejich tvorba je tou nejodolnější trvalkou kritiky vztahu parlamentu a politiky k médiím veřejné služby. Trvá od novelizace zákonů o médiích veřejné služby a vlastně se není co divit. Nominace kandidátů na členství v radách organizacemi a sdružení představujícími „kulturní, regionální, sociální, odborové, zaměstnavatelské, náboženské, vzdělávací, vědecké, ekologické a národnostní zájmy“, jak praví zákon, je vnímáno jen jako pláštík pro zájmy politických stran zastoupených ve sněmovně a ostatně ani ničím jiným není. Růžová je totiž legislativní teorie a temná je politická realita. Předjednaní nominanti stran si většinou pouze najdou libovolnou organizaci či sdružení, jež si je osvojí a vše ostatní je už v režii dohody stran zastoupených ve sněmovně a ostatně ani ničím jiným není.

Změny způsobu tvorby rad, která je diskutována od první volby, se Poslanecká sněmovna bojí jako čert kříže a avšak ani v té nejmírnější podobě, kdy by část rad volil Senát, neměla změna nikdy šanci projít. Přitom například tvorba Rady BBC, která kdysi byla vzorem při odstátňování Československé televize, prošla v nedávné době hned dvěma proměnami, Board of Governors, existující od vzniku BBC v roce 1927 nahradil po osmdesáti letech v roce 2007 BBC Trust a ten o dalších deset let později BBC Board v němž dokonce společně zasedají exekutivní i neexekutivní členové.

Další trvalkou debaty o médiích veřejné služby jsou pak koncesionářské poplatky a to od jejich indexace až po návrhy na jejich úplné zrušení a nahrazení financováním ze státního rozpočtu. To lze chápat jako být první krok jejich odstranění a opětnému zestátnění, nebo naopak i k jejich privatizaci. Každopádně financování bude tématem druhého bloku, takže tu se svým expozé skončím.

Jaroslav Veis, úvodní slovo na semináři Masarykovy akademie „Média veřejné služby a jak je udržet při životě v Poslanecké sněmovně 9. 10. 2018. Zveřejněno s laskavým svolením autora.