logo Facebook
i slova jsou činy

Petr Brod: Při vší úctě ke snaze deníků MfD, Lidové noviny a Právo poskytovat kvalitní zpravodajství ze světa je třeba konstatovat, že si Český rozhlas a Česká televize na poli zahraničního zpravodajství vydobyl nenahraditelnou pozici

16. listopadu 2018 13:00 / autor: Monitor

Na začátku března vznikla petice Braňme média veřejné služby. Byla to jedna z reakcí na inaugurační projev Miloše Zemana a na jeho návod jak odvolat stávající Radu České televize v TV Barrandov. Petici podepsalo 18 tisíc lidí a petiční výbor jí poslal do Senátu. Horní komora se peticí zaobírala až na podzim. Z iniciativy Jiřího Oberfalzera (ODS) zorganizovala 23. října veřejné slyšení. Česká média přináší informace z vystoupení některých hostů.

Publicista Petr Brod: "Pokusím se na základě vlastních zkušeností a znalostí říci něco o historickém významu médií veřejné služby, neboli veřejnoprávních médií, a zdůraznit některé aspekty jejich činnosti, které mi připadají nezastupitelné a nepostradatelné. Předem chci upozornit na to, že nejsem mediálním teoretikem, a proto např. považuji za důležité mluvit o činnosti veřejnoprávních médií v kontextu té části mediálního trhu, která zahrnuje celostátní tištěná média nacházející se většinou ve vlastnictví soukromých majitelů. Abych byl konkrétní. V mých očích je postavení některých soukromoprávních tištěných médií v západních pluralitních demokraciích podobné veřejnoprávním elektronickým médiím.

Mám na mysli takové tiskové orgány, jako jsou deníky The New York Times, Washington Post, londýnské The Times, nebo The Independent, Le Monde, Frankfurter Allgemeine Zeitung či Deutsche Zeitung nebo týdeník Der Spiegel. Ne náhodou se o nich často mluví jako o institucích a jsou známy jejich zásluhy o ochranu demokracie např. v aféře Watergate, nebo v aféře okolo někdejšího západoněmeckého ministra obrany Franze Josefa Strausse. Prabábou elektronických veřejnoprávních médií je British Broadcasting Corporation, tedy britská vysílací korporace BBC, která se stala modelem pro řadu jiných zemích, jak už se také zmínil Karel... Po porážce nacismu se podle ní orientovali tvůrci nových rozhlasových a televizních stanic v západním Německu a v Rakousku. Protože vysílání z těchto zemí bylo možno sledovat i na části území komunistického Československa, měli i lidé v této zemi do určité míry možnost se seznámit s fungováním veřejnoprávních stanic v demokratickém světě. Později – po pádu komunismu – se zkušenosti z Británie, Německa a Rakouska promítly i do odstátněných československých elektronických médií a jejich transformaci v média veřejnoprávní. Taková média se v posledních desetiletích etablovala i tam, kde je silná tradice soukromého vlastnictví médií a kde by se takový vývoj možná původně nedal očekávat. Mám na mysli např. spojené státy a jejich už zmíněné Public Broadcasting Service, nebo jednu z nejlidnatější zemi světa, Indii, s její All India Radio. To vše uvádím proto, abych ukázal, že existence veřejnoprávních vysílatelů je v mediálním prostoru moderních pluralitních demokraciích něčím normálním a žádoucím, ne jakýmsi nadbytečným a nesystémovým prvkem, za jaký ji vydávají její nejradikálnější kritici.

Političtí filozofové západního světa a zastánci pluralitní demokracie se už několik staletí shodují v tom, že jedním z předpokladů dobrého fungování parlamentních systémů vládnutí je existence široce informované veřejnosti, jíž jsou přístupné v co možná nezkreslené podobě zprávy s co možná nejvíce oborů lidské činnosti. Mediální systémy založené pouze na soukromém vlastnictví médií mohou tak širokou distribuci informací a nabídku rozdílných názorů těžko zajistit, protože jejich činnost je podmíněna materiálními a ideovými zájmy vlastníků. Svobodná společnost tedy potřebuje v tomto směru jistý korektiv. A ten poskytují média veřejné služby. Do jejich činnosti se totiž nepromítají pouze parciální zájmy jejich vlastníků nebo některých společenských skupin, ale zájmy uznávané jako celospolečenské.

V ČR mi za daných okolnosti připadá trvalá a dobře zajištěná existence veřejnoprávních médií jako jedna z nepostradatelných záruk demokratického vývoje naší země. Připomeňme si některá specifika zdejších poměrů. A dovolte, abych se v této souvislosti vrátil k tomu, co jsem říkal v úvodu o mezinárodních tištěných médiích, která se svou aktivitou blíží postupům veřejnoprávních médií. U nás jsme taková média neměli ani před vstupem Agrofertu na mediální trh. Mám na mysli velké celostátní deníky nebo týdeníky, které by mj. udržovaly rozsáhlou vlastní síť zpravodajů na mnoha místech světa. Několik pokusů o založení takových periodik ztroskotalo, přičemž hlavní argument vysvětlující jejich neúspěch spočíval v tom, že poměrně malý trh ČR nedokáže vygenerovat dostatek prostředků pro inzerci, která by fungování těchto projektů umožnila.

Při vší úctě např. ke snaze deníků MfD, Lidové noviny a Právo poskytovat i s omezenými prostředky kvalitní zpravodajství ze světa je třeba konstatovat, že v této situaci si Český rozhlas a Česká televize na poli zahraničního zpravodajství vydobyl nenahraditelnou pozici. K takříkajíc fyzickým omezením mediální kapacit naší země, které jsem se letmo pokusil naznačit, přistupují v poslední době i určité politické determinanty ovlivňující negativně vývoj naší mediální krajiny. Kromě útoků na média veřejné služby, předmětu petice, kvůli níž tu dnes jsme, jde především o bezprecedentní situaci způsobenou razantním vstupem oligarchy Andreje Babiše na politickou scénu a na mediální trh. Premiér ČR sice média vlastněná jeho firmami vložil do svěřenských fondů. Ale není tajemstvím, že se vlivu na nepřímo vlastněná média nevzdal.

Dalším rušivým momentem je chování hlavy státu. Ale tuto kapitolku, kterou jsem pracovně nazval „verbální řádění prezidenta republiky“ z časových důvodů vynechávám. Přenechávám vaší fantazii, abyste si v myšlenkovém experimentu představili, jak by asi český mediální prostor vypadal, kdyby se ve veřejnoprávních médiích prosadil silnější vliv státu či jeho dočasného politického vedení, nebo kdyby tato média zcela zanikla.

Tady navazuji na Milana Šmída a jeho duchovní experiment. Jako jeden z námětů pro toto cvičení vznáším otázku, jaká média by bez přítomnosti veřejnoprávních obsloužila takové složky veřejnosti, jako jsou posluchači stanice Vltava, nebo národnostní menšiny. Můj bývalý nadřízený sir John Tusa na přelomu 80. a 90. let minulého století, ředitel světové služby BBC nedávno řekl, cituji: Myslím, že byla chyba, že BBC pře lety zrušila své polské, maďarské i české vysílání. Pokud někdy bylo potřebné poskytovat nezávislý pohled zvenčí, třeba ve formě zahraničního veřejnoprávního vysílání do Polska, Maďarska anebo i České republiky, tak je to právě teď. Vysílali jsme tam dlouhé roky, a měli jsme zůstat našim posluchačům věrní, ale to se nestalo. Ovšem jsem optimista, a myslím, že se vysílání obnoví, konec citátu. Tento názor souzní s názory autorů petice, kterou se – paní senátoři, paní senátorky – dnes zabýváte. Je na vás a na ostatních členech Parlamentu ČR, aby se takto vyjadřované obavy o osud české mediální scény nenaplnily. Je i na vás, abyste média veřejné služby bránili!"