logo Facebook
i slova jsou činy

Pavel Foltán: „Karel Kryl je stále mezi námi“

19. června 2019 13:00 / autor: Jan Mrzena

Pavel Foltán je mediální analytik a mediální právník. Ale je také umělec, činný ve více žánrech. (Jeho dobrý kamarád, herec Erik Pardus, laureát ceny Alfréda Radoka, i ceny Thálie za rok 2007, o Foltánovi už v 80. letech řekl, že Foltán je renesanční člověk.) Ovšem ví se, že Foltán je i rozený rebel. Písničkář, skladatel a zpěvák protestsongů. Jeden z písničkářů, co tady (od poloviny 70. do konce 80. let) byli doopravdy zakazovaní. Foltán patřil k nejbližším přátelům národního barda Karla Kryla, s nímž několik let úzce spolupracoval. A napsal o tom i úspěšnou knihu „Karel mezi námi“ (vyšla koncem loňského roku). Foltán už v minulém režimu spadal do kategorie enfant terrible a krátce po převratu už rebelem zůstal. Tehdy i s Karlem Krylem a s několika skalními nebojsy z té doby. A co říká věčný rebel dnes?

Kniha už je půl roku na světě. Máte pro nás k tomu i nějakou aktuální příhodu?

Takovou symbolickou. Hlavní křest té mé knihy byl ve Slovenském domě v Praze, a to schválně, kvůli Karlově náklonnosti ke Slovensku. A že hlavním kmotrem té mé knihy byl můj přítel Jožo Banáš, ex-diplomat, ex-politik, otec populární moderátorky Adely Banášové, a už po několik let i nejčtenější a nejprodávanější spisovatel na Slovensku. A můžu doporučit i jeden předchozí Jožův bestseler, nazvaný „Idioti v politike“, a pak zejména jeho aktuálně vele úspěšný román „Prebijem sa! Štefánik“, co nakladatelství Beskydy vydalo i v češtině. V polovině května proběhl křest české verze tohoto románu v Praze, ve Slovenském institutu, kde byla přítomna řada skutečných osobností naší československé vzájemnosti, včetně slovenského velvyslance Petera Weisse, včetně šéfa Slovenského domu v Praze, a mimochodem fyzika i básníka Vlada Skalského, a včetně dalších významných jmen. Přičemž kmotrem této knihy byl Andrej Babiš, premiér vlády České republiky, což pro mnohé bude jako červená muleta pro krocana. Ale pro objektivní lidi se zdravým selským rozumem je to jasná zpráva, že i československá paměť ještě žije. Jožo v rámci křtu té knihy tam řekl jeden skvělý bonmot, při němž jsme se smáli, jako při forbíně Wericha s Horníčkem, jejichž špílce známe dodnes. A často si je citujeme jako očistnou terapii. Totiž na ten křest do Prahy přijely i TV štáby z Bratislavy, co nejsou právě Jožovi Banášovi a ani jeho názorům příliš nakloněny. Jenže ex-diplomat Jožo tu nezapřel své zkušenosti ani v tomto směru a přivítal je touto větou: „Vítám zde i média. A to jak ta média, která pravdu respektují, tak i ta média, která tu pravdu vlastní.“ A bylo jasno. No, a ta média, která tu pravdu vlastní, tak ta mohla hned odjet domů - tak nějak neměla chuť ani odvahu zeptat se Joža Banáše na něco o pravdě. A podobně, jako někdo sbírá známky, tak já sbírám situace. A tahle patří do klenotů mé sbírky. Jsem rád, že Jožo Banáš mě řadí do okruhu svých přátel.  A byl jsem rád, že mě pozval zahrát i do svého pravidelného pořadu na jedné prestižní scéně v Bratislavě, kde každý měsíc uvádí své hosty, co se nebojí vystoupit veřejně po boku umělce, jehož nelze uplatit do řad těch oficiálně prokorektních struktur, ani do těch podobných brigád neziskové práce. Bylo to letos v dubnu, pár dnů před výročím Karlových narozenin. A při té příležitosti tam pro mě bylo symbolickým dárkem i to, že v hledišti toho koncertu seděl také poslanec Pavel Dubček, čili syn Alexandera Dubčeka, naší legendy těch událostí pražského jara 1968 v tehdejším Československu, no a já jsem pochopitelně logicky nemohl očekávat, že tam Pavel Dubček přijde. Takže to bylo i velmi spontánní. A po koncertě jsme si pak v užším kruhu přátel ještě dlouho povídali o spoustě zajímavých věcí. A zcela nepochybně i pro Karla by také tyhle informace byly velice pozitivní nadějí, i pro budoucno jeho československého odkazu. A dodneška nelze pochybovat ani o tom, že tam právě v tu chvíli zcela jistě byl i Karel mezi námi.

V knize „Karel mezi námi“ vzpomínáte na svůj vztah a na spolupráci s ním. Což je už víc, než čtvrt století. A popisujete i některé situace z mediálního prostředí, i ze života písničkářů. Jaké byly tehdy, ale i před tím, vztahy mezi písničkáři?

Různé. Jako i jinde v jiných branžích. Podle toho jak kdo, a jak s kým. Ale v tom kumštu je to zpravidla trochu složitější, protože řada těch kumštýřů má dost složitou povahu. Mírně řečeno. Já byl vždycky tak trochu nad věcí. A snažil jsem se pomáhat, kde se dalo. Ale jen málokdy se mi to pak nevymstilo. C´est la vie. Ale ten, kdo mě nikdy nezklamal, ani mě nepodrazil, a s kým jsem si hned skoro ve všem rozuměl, to byl Karel Kryl, přestože on byl hvězda číslo jedna. Ale vůči mně osobně se tak nikdy nechoval. Naopak. Táhli jsme to hned od začátku těch kvasných devadesátých let spolu za jeden provaz. Třeba odpor proti rozbití Československa, ale i proti drancování a rozkradení republiky. Tím jsme se zakrátko dostali do situace, které jsme asi dost přiléhavě říkali klatba a interdikt. Já říkám, kudy chodím, že Karel Kryl je svým odkazem a významem pro tenhle lid a národ něco jako Jan Hus, no a hodně lidí mi dává zapravdu. A je to i v té knize Karel mezi námi, v té epizodě, která je přesně o tom. To nevymyslíš. To se musí stát. A stalo se to. Mimo prostor a čas. Mimochodem, on je totiž stále Karel mezi námi. 

Karel prý měl zásadní výhrady k Nohavicově kompromitaci z minulosti...

Měl. A často jsme to spolu mezi čtyřma očima probírali. A nejen to. Karel si hned zpočátku ty věci potřeboval ujasnit a tak se hodně ptal. Já o tom za ta léta dost věděl a tak jsem Karlovi na ty jeho otázky odpovídal. Podle pravdy. Která i pro Karla byla někdy hodně tvrdá. Já už během osmdesátých let věděl o kontaminaci řady kolegů z kultury. A pozor, i písničkářů z nejbližšího okolí. A to nebyla žádná selanka. Ani pro mě. Ale taková byla realita. Řekněme symbolicky, už od toho roku 1984, i během té následující pětiletky. Nohavica na mě tehdy tak trochu žárlil. No, možná měl proč, možná ne. To už ani tenkrát nebylo, a dodneška není moje rozlitý pivo. A po pravdě řečeno, i tehdy tu bylo víc lidí, co v úkole pilně škodili té mojí takzvané kariéře. Každý z nějakých svých důvodů. A nejeden z nich se při tom právě za Nohavicu zbaběle schovával. Takže když se mě Karel po převratu ptal i na tyhle věci, snažil jsem se ho i tak trochu přibrzdit. I s pomocí relace těch subjektivních a objektivních faktorů. Karel byl od Pánaboha naturální analytik, filosof, logik, i politolog. Takže se rychle orientoval. A probrali jsme spolu spoustu věcí. Včetně toho, že ti místní kontaminanti tu neměli na trend vývoje po Listopadu v podstatě žádný velký vliv. Zatímco vzhledem k té taktice, co Karel tehdy zvolil, konkrétně pro něj tu hrozilo větší nebezpečí od lidí řekněme z extravilánu. A jestli se to tak dá říct, tak já osobně jsem Nohavicovi takzvaně odpustil hned po převratu. A snažil jsem se přivést k tomu i Karla, a to v jeho vlastním zájmu. Protože ta hlavní Karlova mise tady spočívala ve věcech mnohem podstatnějších. A nebylo dobré ztrácet se tu v labyrintu subjektivních pastiček a nastražených šidítek, co měly našince zavést do bludiště a obludiště žabomyších válek o ničem a od ničeho k ničemu. To by se jim líbilo. Ale my jsme nebyli zase až tak blbí, jak si oni mysleli. A myslím, že snad ještě nejsme ani doposud. Alergie těch jejich reakcí o tom i dneska jasně svědčí.

Takže v podstatě Nohavicovi fandíte?

Já už mám za ta léta s perzekucí, šikanou i s mediálními štvanicemi dostatek svých osobních zkušeností. A nikomu bych to nepřál. Takže to nepřeju ani Nohavicovi, ať už je podle kohokoli jaký je. Bohužel, z některých těch metod a praktik se tu pomalu a plíživě stal trend. A nejen lidé jako jednotlivci, ale i národ jako takový by měl být zase ostražitý. Jako by nás někdo zkoušel vmanipulovat nazpátek do atmosféry a situace druhé poloviny osmdesátých let. Sice by někdo možná mohl i sarkasticky zavtipkovat, že relativně jakoby mládneme, v tom takzvaném čase, ale ta symbolika těch čísel není kdoví co. Tak schválně: Například dva tisíce devatenáct mínus třicet pět je tisíc devět set osmdesát čtyři. Slovy 1984 … Což je plus mínus ten letopočet, kdy já byl už třetím rokem na volné noze, coby profesionální písničkář, nicméně už po několika těch zákazech jsem přikuloval sudy ve sklepě pivecu na Oltecu, čili přeloženo z hantecu do češtiny v pivovaru na Starém Brně, zatímco na ostravsku tehdy teprve začínaly hrát ony pozdější folkové hvězdy. A pak i jinde svazácky dotačně rozkvétaly i ty další folkové protěže. Nebudu jmenovat, ač bych jistě mohl a možná, že i měl … Ale nebudu. Nemám to zapotřebí. Už je to za mnou. Ale kdybych musel, tak to potom klidně udělám. A bez pardónu, jak se říká. Padni komu padni. Ale já osobně proti Nohavicovi útočit nebudu, a vůbec by mě to nenapadlo v tom směru, jak by si to asi někdo mohl přát. Byly pokusy, abych si do něho taky davově kopnul. Ale to se ve mně zase hodně spletli. K tomu bych se nesnížil. Tohle totiž nikdy nebyl, není a nebude můj styl.

Jak se díváte na reakci některých médií poté, co Nohavica dostal řád od prezidenta naší republiky a pak dostal v Moskvě i tu ruskou literární cenu od prezidenta Putina?

Objektivně, s nadhledem a s odstupem řečeno, to byla totální prohra té části té kulturní fronty, která se proti tomu vymezovala. Prostě chyba jak vystřižená z učebnice Malý politruk, strana dvě. Loutkovodiči té fronty zkusili šachovou vidličku, např. dáma věž, kůň střelec, a podobně. Ale špatně. Na hony daleko z toho jak sláma z bot vyčuhoval záměr poškodit prezidenta Zemana, jehož mimochodem už nelze víc poškodit, než ho ta fronta za ta léta poškodila. No, a při tom zneužít i Nohavicu, ale tak diletantským způsobem, že i pro nezúčastněné pozorovatele to už předem bylo odsouzeno ke kontraproduktivitě. Tolik z objektivního hlediska. Nicméně z toho subjektivního pohledu to vypadalo ještě hůř. Protože se opět slétla holubí letka zbabělců, co na pozadí toho Nohavicovi oklovávala kotníky. Ale jen ty kotníky, protože výš nedosáhla. A u mě osobně tím Nohavica vyrostl v ceně. Nebál se jít na Hrad a ten řád převzít. Nesnížil se k laciné popularitě u té části té kulturní fronty odmítnutím toho řádu. Dalo by se to ještě dál a porůznu komentovat, ale stačí jen pár slov k proceduře, o níž kdekdo z té jejich holubí letky nemá keine ahnung. Ty řády na Hrad navrhuje víc orgánů, mimo jiné i jedna komise ze Sněmovny, a další složky. To není hraběcí vrtoch jednoho Trautenberga. No, a i kdybych snad přehlédl tu jejich neznalost procedury, tak Nohavica si ty metály zcela nepochybně odpracoval a zasloužil. Jak od prezidenta Zemana, tak poté i od prezidenta Putina, a přes to nejede vlak. Tam, kde dneska je, tam se Nohavica musel tvrdě propracovat sám. A kdo dobře zná tohle řemeslo, a kdo v něm i něco dokázal, ten se nemusí bát a může Nohavicovi všechny ty jeho kvality veřejně uznat. Já s tím problémy nikdy neměl a nemám. Nicméně, je to jen můj osobní názor. A já tady nikomu neupírám právo na jeho jiný názor. Třeba úplně opačný. Ale za svým názorem si pevně stojím. Jako vždycky. A to i přes to, že bych Nohavicovi po právu mohl i ledacos vyčítat. Ale to už je dávno pryč. No, a komu snad zatím ještě nedošlo ani tohle, tak toho mi může být zase i tady už jen upřímně líto. A pro úplnost – jestliže já nikomu neupírám jeho názor, tak nikdo nemá právo na to, aby mi mohl upírat názor můj. A když by to zase chtěl zkusit, tak jedná nedemokraticky a protiprávně. Takže nikdo nemá právo zasahovat ani do svobody projevu Jaromíra Nohavici, a to stejně tak, jako nikdo nemá právo zasahovat do občanských práv a svobod nikoho jiného.

Poškodila nějak ta masivní antikampaň Jarka Nohavicu?

Ta otázka by mohla mít víc rovin. Každá pomluva se člověka nějak dotkne. Vždyť od toho je to pomluva už z principu. Ale silnou osobnost to nezabije. A co tě nezabije, to tě posílí. Navíc tu platí axiom, že skutečně silná osobnost nikdy nikomu neublíží. Nemá to zapotřebí. Ublíží jen slabá povaha. A čím slabší, tím zákeřnější. Takže co se týče poškození duchovního, to je otázka síly obránce a útočníků. A je tu i taktická zásada, že útočník by měl mít alespoň čtyřnásobnou převahu nad obráncem, aby měl naději na úspěch svého útoku. No a tady byla ta převaha těch zbabělců brutálně větší. Ale co se týče poškození materiálního, tak tam Nohavica zvítězil. Na celé čáře. A já mu to vítězství přeju, protože mu patří. Ono se o tom nemluvilo. A asi se dobře vědělo proč. Ale kdo se v téhle branži skutečně dobře vyzná, tak ten ví i to, že tou Puškinovou cenou od Putina možná, kdo ví, možná že Nohavica ztratil něco málo na trhu v Polsku, jenže kdovíjaký debakl to jistě nebyl, že. Zatímco on tím získal nový obrovský potenciál na téměř bezedném trhu v Rusku, což je něco jako zlatý důl. A když tady kdekdo za těch takzvaně třicet stříbrných do Nohavici kopal, jemu bylo už tehdy jasné, že v budoucnu mu v Rusku a v okolí vyjde řada hudebních alb, i knížek, a tak dále, což pak ponese tantiémy celé řadě generací jeho dědiců. I jim to přeju, ač nemuseli hnout prstem. Nicméně zůstavitel nebyl ani srab, ani vůl, no a před tím na tom tvrdě makal. Karel byl taky dříč, ale v Rusku mu nic nevyšlo, a tady v tomhle tuzemácku se ten mega byznys těch VIP tantiém točí kolem tak trochu šikmý osy, že …

Dík za rozhovor.