logo Facebook
i slova jsou činy

Devalvace rozpočtu Českého rozhlasu je časovaná bomba s potenciálně ničivými dopady

23. června 2019 23:24 / autor: Jan Mrzena

Český rozhlas hospodaří v roce 2019 s rozpočtem 2, 29 miliardy Kč, to je oproti roku 2018 o 38 milionů více. Ve vlastní produkci vyrobí zhruba 27 tisíc hodin pořadů, zaplatí něco málo externím produkcím a bude vysílat na 26 rozhlasových stanicích a platformách. 92% příjmů Českého rozhlasu přichází z rozhlasových poplatků, asi 4% vydělá na reklamě. Rozsah služeb (především produkce obsahu a jeho distribuce), kvalita služeb, technologická laťka, ale především sama podstata rozhlasového vysílání Českého rozhlasu je životně závislá na objemu peněz, které z rozhlasových poplatků vybere. Ta rovnice je jednoduchá.

Zákon 348/2005, který stanovil pro rozhlasové poplatníky povinnost platit 45 Kč měsíčně, přijal Parlament 5. srpna 2005. O poplatku se mluvilo už ve vládním návrhu ministra kultury Pavla Dostála, který do sněmovny doputoval v březnu 2003. Poslanci se v té době reálně věnovali nejen aktuální výši poplatku, ale i o jeho valorizaci navázanou na inflaci. Mediální komise (poslanci napříč politickými stranami) podala návrh, aby zákonem byla zmocněna vláda nařízením poplatek zvýšit, pokud by míra inflace přesáhla 3%. Poslanci tehdy rozuměli pojmu „udržitelné financování“. Valorizace nakonec díky ODS a KSČM neprošla. O nastavení poplatku se tehdy diskutovalo déle jak tři roky, výsledkem je model, který platí dodnes.

Od roku 2005 do roku 2018 odkrojila nám všem z příjmů inflace (podle ČSÚ) v součtu 28,6%. Zjednodušeně platí, že 45 Kč v roce 2019 má hodnotu asi 32 Kč v roce 2005. To, že zjednodušené porovnávání pestré škály služeb Českého rozhlasu v roce 2005 a v roce 2019 je ve zkratce nemožné, je nabíledni. EBU v analýze Peer to peer k tomu uvedla: „Devalvace rozpočtu Českého rozhlasu v posledních letech je časovaná bomba s potenciálně ničivými dopady na jeho životaschopnost…potřebuje zajistit dlouhodobé financování.“

Opatrně, ale zřetelně, se k tomu vyjadřuje generální ředitel René Zavoral: „Budu usilovat o indexaci poplatku, potěšilo by mě navýšení o pět korun.“ To by mělo do rozpočtu ČRo přinést navíc 250 mil. Kč ročně. Financování rozhlasu vnímá přes poplatky, „Nepodporuji navyšování reklamního času a je legitimní debatovat o tom, zda reklamu na Českém rozhlase vysílat.“

Problém financování Českého rozhlasu (ale i České televize a konkrétních projektů České tiskové kanceláře), pro politiky souvisí s populistickou otázkou – co tomu řekne volič? Jistě, média veřejné služby nejsou bezchybná. Ale požívají stále nejvyšší míry důvěryhodnosti. Při otázce „udržitelného“ financování je potřeba přiměřeně oddělit diskusi o konkrétních bolístkách od systému. Ten je tady už od devadesátek nastavený – je duální. Politici by měli mít stejnou odvahu a cítit stejnou zodpovědnost, jako jejich předchůdci ze začátku milénia. Tehdy museli kousnout živé vzpomínky na "televizní spacákovou revoluci", museli myslet hodně daleko za dobu svého mandátu. Systém financování Českého rozhlasu (i České televize) nastavili. Nastavili ho dobře – funguje už čtrnáct let, a ještě pár let vydrží.

Diskuse je ve vzduchu. Je možné na rozhlas a televizi nadávat, je možné je obdivovat, je možné je politicky přidusit, nebo naopak jim dát prostor. Dokonce je i celkem jedno, jestli bude v některé z rad někdo se „specifickými“ názory. Proti tomu si veřejnoprávní média léta budují imunitu. Ta má dokonce oporu v zákonech a v kodexu. Proti čemu však bojovat neumí, to je financování, které není nastavené jako „dlouhodobě udržitelné“. Tady platí to, co napsala EBU do analýzy: „Devalvace rozpočtu Českého rozhlasu v posledních letech je časovaná bomba s potenciálně ničivými dopady.“